Smrt
Když znovu začínám psát tento text,teprve si uvědomuji co se dělo...
Začalo to na narozeninové oslavě mé kamarádky,slavila svých osmnáct let.Na tuto událost bylo pozváno přes padesát lidí.
Ten večer se mi nezdál nijak zvláštní,pro mne byl jako normální narozeninové večírky.Až do toho okamžiku,kdy mne kamarádka seznámila se svým nejlepším kamarádem,pozorovala jsem jak ze mne nespustil oči,já jsem také nemohla odtrhnout pohled.
Nebyl jako ostatní lidi,měl v sobě něco zvláštního,co upoutávalo moji pozornost,asi osobní kouzlo co mne tak moc přitahovalo.Nejen že se mne tak líbil ,ale přála jsem si ho poznat lépe.Zdál se že umí člověku porozumět,pomoci.Nevím jak to udělal,že okamžitě na začátku získal moji důvěru.
Večer se už blížil ke konci.Tak jsme se museli rozdělit.
Když mi napsal že další den by jsme se mohli vidět,ani jsem neotálela a napsala ,že je to skvělý nápad.
Druhý den odpoledne jsme se viděli,byli jsme se projít na Petřín a pak jsme zašli ještě do kina.
Byl tak odlišný od ostatních.Nenašla jsem ani jednu chybu na něm,na jeho chování,vzhledu.
Když jsme se poznali tak dobře,po měsíci jsme spolu byli den co den.
Neexistovalo že by jsme spolu nebyli den.Bylo to později tak kde byl on,byla jsem i já a kde jsem byla já,byl i on.
O pár dní později jsem zjistila že se mi zhoršuje i průměr ve škole,že na tréninky nadocházím pravidelně .
Byli to už čtyři měsíce co jsme byli spolu.
Hodně jsem přemýšlela ,co bych dělala kdybych ho neznala. Bylo by to takové jako předtím?A nebo by se přeci jen něco změnilo.
Jednoho dne mi volala jeho kamarádka,že to nemá budoucnost,že na škole div nepropadá,že nechodí do práce,ať sama usoudím co pro nás pro oba bude nejlepší.
Prvních pár týdnů jsem se to snažila přecházet,ale viděla jsem,že to takhle asi nepujde,že jeden z nás to dřív nebo později ukončí.A toho jsem se nejvíce bála.
Nedokázala jsem si představit co bych dělala,kdybych ho neměla.
Po té jsme spolu byli šest měsíců a já dál už nemohla,přemýšlela jsem jestli by nebylo nejlepší abychom zůstali přátelé a nebo se později k sobě vrátili.Usoudila jsem ,že to bude pro nás nejlepší ,pro oba.
Následující den,měl zase přijet.Čekala jsem na něj na našem docela obvyklém místě,kde jsme to oba moc dobře znali.Kde jsme trávili téměř všechen svůj čas.
Přijel o chvilku později než já.
Když jsem ho viděla ,věděla jsem že mu ublížím,když se s ním rozejdu ,ale řikala jsem si jet o třeba jen na čas ,později se k sobě vrátíme.Kdybych věděla......
Když přišel blíž posadil se přede mne.Okamžitě se mne ptal děje se něco?!
Myslela jsem si ,že nebudu připravená mu to povědět,ale já už jsem nemohla,neměla jsem na výběr.
Nemohla jsem se mu ani v tu chvíli podívat do očí,na to jsem neměla dost síly.
Začala jsem ,takhle to nejde oba se zhoršujeme ve škole,ty nechodíš do práce a já zase na tréninky.Si pro mě vším co tak miluji,ale za chvíli mě i přátelé zavrhnou,já už takhle nemohu.Doufám že mě pochpopíš.
Chvíli jsme oba seděli mlčky.Po té dlouhé chvilce se mi podíval do očí s větou na rtech Ty si asi neuvědomuješ co pro mě znamenáš a co k tobě cítím...
Po té mi vzal obličej do rukou,podíval se mne do očí a naposledy mne políbil.Když jsem viděla jak pevně a tvrdě tiskl víčka,na tom jsem poznala jak moc ho to bolí a trápí.
Na dále mne pustil,podíval se na mne a odcházel,ani se už neotočil...
Koukala jsem jak odchází,přemýšlela jse co budu dělat,nevěděla jsem nic ,hlavně jsem nechtěla jít domů,protože jsem věděla,že by to tam bylo ještě horší.
Zůstala jsem tam ještě hodinu,pak jsem pomalu vstala a vyrazila domů ,aby rodiče neměli starost.
Po té co jsem dorazila domů,jsem se šla vysprchovat,připravit i věci do školy a lehla si do postele.Neměla jsme v tu dobu na nic sílu.Celou noc jsem nemohla usnout,pořád jsem přemýšlela ,jestli jsem udělala správně.Doufala jsem ,že ano.
Ráno nebylo nijak výjimečné,bylo jako ty dřívější,kdy jsem se neměla na co těšit.
Byla jsem ve škole,po škole jsem šla se psem,když jsem přišla domů tak jsem si odnesla tašku do pokoje,posadila jsem se na postel,když v tom mi zazvonil telefon.
Utíkala jsem do vedlejšího pokoje ,abych ho stihla.Když jsem zvedla telefon byla to jeho kamarádka Enie.Okamžitě mi začala mluvit do telefonu a vykřikovala moje jméno. Vendy si tam?Vendy?
Stačila jsem zareagovat docela rychle,abych stihla říct: Jo tady!
Začala hnedka mluvit,stala se mu nehoda je mrtvý.
Stála jsem jak opařená,nevěděla jsem jestli to není blbý vtip,ale věděla jsem že není.
Věděla jsem ,že to byla moje vina.Kdybych neudělala to co jsem udělala ,nemuselo by to takhle dopadnout.